|
Naše výzbroj
Čs. jednotky gen. Svobody a Rudá armáda
Pěchotní puška Mosin 1891
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Dávkování střeliva: | schránka na 5 nábojů |
Délka: | 1300 mm |
Hmotnost: | 4,20 kg |
Opakovačka konstrukce Sergeje I. Mosina byla do ruské armády zavedena v roce 1891. K pušce byl přijat odnímatelný, čtyřhranný jehlový bodák. V armádě carského ruska byla populárně nazývána "vintovka trochlinějka", což má vztah k ráži zbraně vyjádřené ve staré ruské míře jako tři čárky. Mimo "dlouhé" pušky pro pěchotu se vyráběly i dragounská a kozácká modifikace, které byly kratší o 7 cm. V roce 1907 vznikla ještě kratší karabina. Od pozdějších vzorů se tyto pušky lišily především stupňovitým rámečkovým hledím se vzdálenostmi v aršínech. Za první světové války se tyto zbraně pro potřeby ruské armády vyráběly i v USA ve zbrojovkách Remington a Westinghouse.
Mnoho tisíc kusů bylo za Světové války ukořistěno rakousko-uherskou armádou. Po úpravě mířidel (přeražení vzdálenosti v krocích na odpovídající metry) byly pak tyto pušky i s jehlovými bodáky doplněnými o kovové pochvy vydávány maršbatalionům směrujícím na východní frontu. Tato puška se stala symbolem bolševické revoluce v roce 1917 i celé historie čs. legií v Rusku sahající až do roku 1920.
Puška Mosin 1891/30
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Dávkování střeliva: | schránka na 5 nábojů |
Délka: | 1230 mm |
Hmotnost: | 3,90 kg |
V roce 1930 bylo rozhodnuto zavést v Rudé armádě jednotnou pušku pro všechny druhy vojsk. Vzniknout měla modernizací dragounské varianty pušky Mosin. Puška dostala nové otevřené sektorové hledí se vzdálenostmi v metrech, krytou mušku a její konstrukce doznala několik úprav zjednodušujících výrobu, provedení pažby, kování. Byl změněn i způsob upevnění bodáku. Upravená verze byla vyráběna pod označením 1891/30 s přídomkem jména konstruktéra. S těmito puškami probíhal v létě 1943 výcvik naší 1. čs. samostatné brigády v SSSR v Novochopersku.
Odstřelovačská puška Mosin 1891/30
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Dávkování střeliva: | schránka na 5 nábojů |
Délka: | 1230 mm |
Hmotnost: | 5,12 kg (s dalekohledem) |
V roce 1931 vznikla odstřelovačská varianta pušky Mosin 1891/30. Od klasické zbraně se lišila mimo přísnějších výrobních tolerancí především dolů zahnutou klikou závěru a montáží pro optické hledí. Ke zbrani se používal zaměřovací dalekohled typu PE, zvětšující 4x, nebo typu PU, zvětšující 3,5x. Odstřelovačská puška Mosin byla přirozeně zavedena i v 1. čs. armádním sboru v SSSR. V Rudé armádě sloužila až do 60. let a po válce byla zařazena do výzbroje i v řadě dalších států.
Karabina Mosin 1944
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Dávkování střeliva: | schránka na 5 nábojů |
Délka: | 1020 mm |
Hmotnost: | 3,90 kg |
Během druhé světové války se ukázalo, že dlouhé pušky Mosin jsou nevhodné pro boj v zákopech nebo v budovách. Proto byla karabina Mosin 1938 užívaná jezdectvem (vzniklá modifikací karabiny 1907) opatřena sklopným, neodnímatelným bodákem a pod označením vzor 1944 zavedena u všech druhů vojsk. V návaznosti na toto rozhodnutí byla v roce 1943 ukončena výroba pušek 1891/30. Touto karabinou byla z našich jednotek jako první vyzbrojena 2. čs. sam. paradesantní brigáda v SSSR a podzěji i další jednotky 1. ČSAS.
Samonabíjecí puška Tokarev 1940 (SVT-40)
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Dávkování střeliva: | zásobník na 10 nábojů |
Délka: | 1226 mm |
Hmotnost: | 4,15 kg |
Samonabíjecí puška SVT-40 od Fědora V. Tokareva konstrukčně vychází z automatické pušky AVS-36 Simonov. Původně byl do výzbroje zaveden typ SVT-38, který ale trpěl značnou poruchovostí a bylo nutné jej přepracovat. Závěrový mechanismus pracuje na principu odběru prachových plynů z hlavně. Nevýhodou zbraně byl velký zpětný ráz, který byl částečně kompenzován "úsťovou brzdou". Výroba probíhala v Tulském a v Iževském závodě, ale dokonce roku 1942 byla zcela zastavena ve prospěch samopalů. Ve velmi omezeném počtu byla tato zbraň vyráběna i ve zkráceném provedení jako samonabíjecí karabina. Spolu s samonabíjecími SVT-38 a SVT-40 byly vyvinuty a ve značném počtu vyráběny také plně automatické verze pod označením AVT-38 a AVT-40, které umožňovaly i střelbu dávkami. Automatickou puškou AVT-40 byla vyzbrojena většina pěšáků 1. čs. samostatného polního praporu v boji u Sokolova v březnu 1943.
Lehký kulomet Děgťarev pěchotní 1927 (DP)
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Kadence: | 550 ran/min |
Dávkování střeliva: | zásobník na 47 nábojů |
Délka: | 1266 mm |
Hmotnost: | 8,50 kg |
Při konstrukci svého lehkého kulometu v roce 1923 se Vasilij A. Děkťarev nechal inspirovat kulometem Lewis, ale pro uzamykání závěru použil švédský patent se dvěma závorami. Do výzbroje jej Sovětská armáda zavedla v roce 1927. Zbraň se ukázala jako spolehlivá a snadno ovladatelná. Problémy ale v bojových podmínkách způsoboval rozměrný diskový zásobník. V roce 1929 vznikla modifikace určená pro obrněná vozidla (DT 1929) a dvě modifikace pro letectvo (DA a DA-2). Modernizovaná verze se pod označením DPM vznikla v roce 1943, ale vyráběla se jen do roku 1944. Kulometem DP byly naše jednotky v SSSR vyzbrojeny již v rámci první dodávky zbraní do Buzuluku na podzim 1942.
Těžký kulomet Maxim 1910
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Kadence: | 600 ran/min |
Dávkování střeliva: | tkaný pás až 250 nábojů |
Délka: | 1067 mm |
Hmotnost: | 66,43 kg |
Konstrukce tohoto vodou chlazeného kulometu od Hirama Maxima vznikla na počátku 80. let 19. století v Anglii. K nabíjení a natahování závěru byl při střelbě využíván zpětný ráz při výstřelu. Do výzbroje byl v Británii přijat pod označením Maxim-Nordenfelt 1895. Jeho výroba se rozšířila i do Německa, kde se pod označením MG08 stal nejpočetnějším těžkým kulometem v německé výzbroji za první světové války.
V ruské armádě se první importované kulomety objevily v roce 1887 a zúčastnily se i Rusko-Japonské války. Vlastní výroba začala v Tulské zbrojovce v roce 1905 pod označením Maxim 1905. V roce 1910 byl kulomet opatřen kolovou lafetou Alexandra Sokolova s pancéřovým štítem a sklopnými nožkami umožňujícími zvýšit palebnou výšku zbraně. Po těchto úpravách dostal kulomet označení Maxim 1910. Dalších úprav, týkajících se především výrobních zjednodušení, se kulomet dočkal v roce 1930, 1938 a 1941. V meziválečném období byla k tomuto kulometu zavedena jednodužší lafeta sovětského konstruktéra Kolesnikova. Výroba se postupně přesunula do Iževsku, kde se pokračovala až do konce války.
Zobrazený znehodnocený exemplář používaný naším klubem je model 1938 s lafetou Kolesnikova. Na plášti vodního chladiče má velké víčko umožňující nahradit vodu sněhem či kousky ledu. Dle fotografií byly právě těmtito kulomety vyzbrojeny i kulometné roty čs. jednotek v SSSR.
Revolver Nagant 1895
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Dávkování střeliva: | bubínek na 7 nábojů |
Délka: | 235 mm |
Hmotnost: | 0,79 kg |
Revolver belgického konstruktéra Leona Naganta z roku 1894 se vyznačoval přisunutím válce k zadní část hlavně před výstřelem, čímž se zvýšil výkon zbraně. Tento revolver zavedla do výzbroje ruská armáda jako vzor 1895 a to ve dvou provedeních - s jednočinným a dvojčinným spoušťovým mechanismem. Výroba revolveru s dvojčinným mechanismem pokračovala v tulské zbrojovce i po první světové válce a byla ukončena až v roce 1942.
Pistole Tokarev 1933 (TT-33)
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Dávkování střeliva: | zásobník na 8 nábojů |
Délka: | 195 mm |
Hmotnost: | 0,85 kg |
Pistole TT-33 konstruktéra Toakreva měla v Rudé armádě nahradit již zastaralý revolver Nagant. Konstrukčně tato pistole vycházela z typu Colt M 1911 ale měla zjednodušený mechanismus bez pojistky. Výroba začala v roce 1933 v Tulské zbrojovce a do konce války vzniklo na dva miliony těchto pistolí. Po válce se vyráběla také v Polsku, Maďarsku, Číně a Severní Koreji. Do výzbroje byla zavedena u většiny armád států pod sovětským vlivem.
Samopal Špagin 1941 (PPŠ-41)
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Kadence: | 700-900 ran/min |
Dávkování střeliva: | zásobník na 71 nábojů |
Délka: | 840 mm |
Hmotnost: | 4,48 kg |
Samopal konstruktéra Georgie. S. Špagina byl po nelehkém vývoji oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády 21. prosince 1940. Stal se nástupcem staršího a výrobně náročnějšího samopalu Děkťarev PPD-40. Při konstrukci PPŠ-41 byl kladen důraz především na jednoduchost výroby, tak aby se v maximální míře dala využít technologie lisování. Pouze konvenční dynamický závěr a hlaveň bylo třeba obrábět. V roce 1942 byla konstrukce dále zjednodušena a mimo bubnového zásobníku na 71 nábojů se začal vyrábět i segmentový zásobník na 35 nábojů. Celkem bylo za války vyrobeno přes pět milionů kusů těchto samopalů a PPŠ-41 se tak stal jednou z nejtypičtějších zbraní Rudé armády a symbolem partyzánského hnutí.
Samopal Sudajev 1943 (PPS-43)
Ráže: | 7,62 mm |
 |
Kadence: | 600 ran/min |
Dávkování střeliva: | zásobník na 35 nábojů |
Délka: | 820 mm |
Hmotnost: | 3,26 kg |
Konstrukce samopalu PPS-43 konstruktéra Alexeje. I. Sudajeva vznikla jako reakce na požadavek kompaktnější zbraně pro osádky vozidel a další specialisty. Vzhledem k maximálně zjednodušené výrobní technologii bylo možno začít s výrobou i v obklíčeném Leningradě v roce 1942. Po některých úpravách byla zbraň v roce 1943 přijata do výzbroje Rudé armády a používána převážně u tankových a výsadkových jednotek. Množství materiálu na výrobu jednoho kusu bylo poloviční než u samopalu PPŠ-41. Čas potřebný pro výrobu se snížil dokonce třikrát. Po válce výroba pokračovala například v Polsku nebo v Číně.
Protitanková puška Simonov 1941 (PTRS-41)
Ráže: | 14,5 mm |
 |
Dávkování střeliva: | schránka na 5 nábojů |
Délka: | 2108 mm |
Hmotnost: | 20,90 kg |
Přesto že Rudá armáda vstupovala do války bez protitankových pušek, podařilo se během půl roku vyvinout a do sériové výroby zavést dva typy těchto zbraní. Samonabíjecí protitanková puška PTRS-41 konstruktéra Simonova nebyla tak rozšířená jako jednodušší a spolehlivější jednoranná protitanková puška PTRD-41 od konstruktéra Děkťareva. Střely s ocelovým nebo wolframovým jádrem probíjely 25 mm pancíře na vzdálenost 500 m. Obsluhu zbraně tvořili dva muži.
Zobrazenou znehodnocenou PTRS používáme v ukázkách pro její velkou hmotnost jen vyjímečně, ale stala se již atraktivním exponátem nejedné výstavy. V sekci předpisy je na našem webu publikován překlad taktické příručky pro její obsluhy.
|